Splněný sen:

Vídeňák se stará o zraněná zvířata v Ekvádoru

Bojan Ferkovič (vlevo) provádí turisty po záchranném centru:(Bild: SOS)

Bojan Ferkovic z Vídně si splnil svůj sen v záchranném centru pro zvířata v Ekvádoru.  

"Chtěl jsem vycestovat někam, kde bych mohl pomáhat a pracovat se zvířaty," říká Bojan Ferkovic. To, co hledal, nakonec našel v Ekvádoru, kde byla před několika lety zpřísněna omezení týkající se obchodu se zvířaty a jejich chovu. Záchranné centrum pro zvířata "amaZOOnico", založené v roce 1993, se nachází asi čtyři hodiny jízdy jihovýchodně od hlavního města Quito, u brány do amazonského pralesa. Na ploše asi pěti hektarů se centrum stará o makaky a další papoušky, kočkodany, tukany, želvy, tapíry, kajmany a různé druhy opic. Byly nalezeny zraněné, pocházejí z pokusných laboratoří nebo se s nimi nelegálně obchodovalo.

Záchranné centrum pro divoká zvířata je financováno výhradně z darů. Centrum se také spoléhá na práci dobrovolníků, jako je Bojan Ferkovič. Jeho pracovní den začíná v sedm hodin ráno. Krmí zvířata, kontroluje jejich zdravotní stav a čistí výběhy.

Tapír horský v záchranném centru(Bild: SOS)

Po přestávce na snídani v 9.30 jsou na programu prohlídky s turisty nebo aktivity s divokými zvířaty. "Jde o zvyšování poznávací úrovně. Nejnáročnější jsou opice, zatímco želvy si raději jen tak plavou. Tukani se s námi snaží hrát, ale tomu se chceme vyhnout," informuje Vídeňák. V konečném důsledku je cílem zvířata rehabilitovat, aby se mohla vrátit do svého přirozeného prostředí. Plazy je snazší vypustit zpět do volné přírody Z přibližně 3 500 zvířat, která byla v záchranném centru rehabilitována, jich již bylo 1 500 vypuštěno zpět do volné přírody. "Zda se to podaří, vždy záleží na druhu. U opic je to téměř nemožné, ale u plazů je to snazší, protože si k člověku nevybudují vztah," říká odborník.

Také papoušci se v záchranném centru cítí jako doma.(Bild: SOS)

Po druhé krmné prohlídce a nezbytných domácích pracích v ubikaci pomocníků Ferkovič volá konec. "Je dost času na koupání v řece, setkání s dalšími dobrovolníky nebo na aktivity Kichwů, zdejších domorodých obyvatel."

Vídeňák si už zvykl na četná komáří štípnutí a zvláštní zvukovou kulisu v deštném pralese. "Zvuky ptáků, opic a žab jsou tu pořád. Je to vlastně velmi příjemný pocit, když se ráno probudíte." Osmadvacetiletý mladík by si rozhodně nechtěl nechat ujít život mimo vyšlapané cesty.